Projekt je věnován památce Milana a Mirky Kochových. Jejich život i jeho tragický konec nebyl jen plný souznění a lásky, odrážel také dobu vymknutou z kloubů – ta je sice nezabila, utéci se ale před ní nedalo. Přesto se snažili žít po svém.  A tak i zemřeli.

Těžko spekulovat, jak by Mirka s Milanem žili a jací by byli, kdyby je neformoval odpor k bolševickému režimu, kdyby se nenarodili v Praze, ale třeba v Mnichově.








Psal by i tak Milan své básně, kritické ke zblblé společnosti? Musel by se skrývat před policajty, trpět paranoidním strachem ze zatčení? Musel by dělat podřadné práce? A Mirka, jela by s ním nakonec do Indie, jak si plánovali?

Dědovy cigarety

Milan Koch byl počat ještě ve svobodném Československu, ale narodil už se do poúnorové fantasmagorie politických procesů, střelby na hranicích a nepřetržitého fízlování, do jednoho obrovského vězení – a nikdy z něj neunikl.

Dětství měl zcela normální, se vším, co k tomu patří. Jak vzpomíná jeho sestra Alena Malá „klasicky dělal lumpárny jako každej kluk.“ Jako děti se sice pošťuchovali, svou o šest let mladší sestru ale nebil. „Bála jsem se ho víc než rodičů, to on byl přísnej,“ říká. Jednou, to byl hodně malý, pustil dědovi v Hraničním Buku u Varnsdorfu berany ven z ohrady – ze strachu si pak šel lehnout na koleje. Vlak ale nejel. A se sestrou témuž dědovi brali cigarety, které pak dávali vojákům, aby je nechali si zastřílet.

Jako chlapec chodil do baletní školy, pak toho ale nechal, „aby se mu nesmáli, že je přihřátej,“ vypráví paní Malá. Když dokončil základní školu, šel se učit do Spolany Neratovice, po vyučení tam nějakou dobu pracoval, profese provozního chemika mu ale k srdci nepřirostla, a tak začal večerně studovat dvanáctiletku, dnešní gymnázium – po dvou letech ji ale opustil a nastalo období příležitostných prací a brigád. Budovat socialismus se mu zkrátka nechtělo, však také v roce 1970 v básni Hostivařská studená pivní láhev napsal: „odmítám vydat se na cestu ke Komunismu / s úsměvem robota / na krajíčku.“

Osada Půlnoc

O to víc hledal Milan Koch útěchu a útočiště v přírodě.

„Měl ji strašně moc rád,“ vzpomíná jeho sestra, „jak jen mohl, tak byl venku.“ Svědectví o tom najdeme v deníku, který si psal jako člen trampské osady Půlnoc. Popisuje v něm všechny vandry, zápisy doplňují fotografie a nalepené jízdenky. Z mnoha vět je cítit hluboký vztah k přírodě, k lesu. „Oblohu / toho tuláka na silnici / Pro svou duši ji miluj!“ zapsal si v roce 1970. Na vandry jezdil i v zimě, nevadil mu sníh, spával „pod širákem“. Však si také jednou zapsal: „Mráz nám dělal rampouchy z nosů.“ Projezdil Čechy i Moravu, na „velkém vandru“ zavítal i do slovenských Nízkých Tater.

O tom, že to trampové neměli zrovna lehké, svědčí úřední zápis z 31. července 1965, který si Milan Koch, jistě s velkým pobavením, do svého deníku vložil (opsáno i s gramatickými chybami): „Rada MNV projednala stále docházející stížnosti z řad místních občanů a vedení hotelu Jednota ve Voznici na nepřístojné chování docházejících trempů do naší obce. Jedná se hlavně o rvačky v hotelu, popíjení alkoholu, přespávání v autobusové čekárně, vloupání do stodoly, dělání škod v lese a v obci.“ Rada proto zakázala „jakékoli soustředění trempů v naší obci, v hotelu nalévání 10 a 12stupňového piva, vína, likérů a celodenní vysedávání na terase hotelu. Naproti tomu v hotelu mohou dostat veškeré nealkoholické nápoje a stravu.“ A v říjnu 1966 si na výletě na Šumavu o návštěvě Železné Rudy napsal, že „při výstupu z vlaku jsme byli zadrženi bachárnama pro podezření z přechodu státních hranic. Na bachárně se skoro opakoval výstup jako v Žilině. Prohlídka a jiné podrobnosti.“ O „bachárnách“, policajtech, píše i na jiných místech stejně jako o výhrůžkách vesničanů, že ho ostříhají.

Rád jezdíval na různé hrady, zvláště později si oblíbil Rumburk u Jičína, tam žil s kamarády rytířským životem. Jezdil i na chatu k Dobříši. Kromě trampování také rád sportoval. „Řidičák na auto si nikdy neudělal,“ říká Kochova sestra paní Malá „ale hodně jezdil na kole a v Praze nepracoval, někdy ho podporovali rodiče a razítko v občanském průkazu mu sehnala maminka.“ K tomu samozřejmě patřila i modrá knížka – tu překvapivě nezískal přes psychiatry, jak bylo tehdy zvykem, ale na zvětšené srdce. „Před odvodem si udělal strašně silné kafe,“ říká Alena Malá „a to vypil. To víte, že mu vylítnul tlak, a už to bylo.“ Koncem 60. let chodil Koch na schody k Národnímu muzeu, kde se podobně smýšlející duše, „schodaři“, scházeli. A v té době také začal psát básně. Literární teoretik Martin Machovec vysvětluje přerod trampa v básníka: „Tehdy byly hony na máničky, on to zažíval a pod dojmem toho začal psát své verše.“ K tomu přičtěme strach z policejního pronásledování: „Milan Koch byl ve věčném stresu,“ vzpomíná básník Josef Vondruška, „ve strachu z obludnosti toho všeho kolem, z toho násilí“. Když ho policajti chytili, upadl Milan Koch podle Kozelky do „těžké introverze, úplně ztuhnul. Odvezli ho na psychiatrii a tam jim řekli, to je dobrý, to je v pořádku, nechte ho bejt.“

Milan a Mirka

K osudovému setkání Mirky s Milanem došlo po jejím rozchodu s Hlavsou. Podle její sestry to bylo „dost rychlý, jak se říká láska na první pohled, protože ho najednou přivedla domů“. Potvrzuje to i Milan Kozelka: „Neviděl jsem žádnou dvojici takhle zharmonizovanou a v takový pohodě.“

Milan se k Mirce do jejího malého bytu přistěhoval, přivedl s sebou i svého velkého novofounlanďáka. Kromě psa si přinesl i spoustu knih a psací stroj. A pořád psal. „Tenkrát se to vůbec nenosilo, nějaké psaní. To když někdo psal, tak se za to styděl,“ vzpomíná básník Martin Jirous.

Kochovy básně byly zpočátku inspirovány především tvorbou Allena Ginsberga. „Viděl jsem zbídačené tváře politických vězňů, kteří skandovali, padali a močili pod pendreky strážců režimu, kterým uniforma sjednotila tváře – uražené a ponížené kteří bušili kladivy trhali kleštěmi a deformovali v pneumatických lisech svá organická srdce na počest padajícího pekla diktatury proletkultu,“ později šly podle Milana Kozelky do „niterných hloubek až velmi sebevražedným způsobem, velmi sebemrskačským.“

Milan Koch zároveň překládal americké a anglické básníky, například Charlese Bukowského, a jak tvrdí Milan Kozelka, jeho překladů si považoval i vynikající překladatel Jan Zábrana.

Milan Koch také studoval – chtěl odjet jako misionář do Indie, a proto se začal učit hindsky. Z tohoto jazyka nakonec získal státní zkoušku a měl nastoupit na indickou ambasádu. Zatím pracoval v prodejně potravin jako skladník.

S Mirkou se 15. prosince 1973 na Staroměstské radnici vzali. Svatba to byla velkolepá a při její oslavě vyskočil ženich Milan Koch na stůl a recitoval nadšeně své básně. Byli spolu šťastní, uvažovali o dítěti. Vše se ale zvrtlo.

Osudová tramvaj

V neděli sedmnáctého listopadu 1974 byl krásný podzimní den. Kochova sestra se s přítelem stavila  u Kochových v Nerudovce a zvala je k sobě. Milanovi se nechtělo, Mirka ho ale přemluvila, a tak šli. Když jeli do Ďáblic tramvají, Milan Koch ukazoval sestře na nějaké třicátníky a tvrdil, že tolika let se nedožije. Předtucha?

Kolem čtvrté ranní se vraceli domů. Byla hustá mlha. „Čekali na tramvaj,“ říká Irena Jílková: „a on, že se jde vyčurat. Odložil si aktovku a šel. A jak bylo ošklivý počasí, mlha, tam je takový tunel, kterým jezdí tramvaj, tak tam nejspíš někam sklouznul.“ Zmizel. Zoufalá Mirka jej nikde nenašla, odjela domů, až později volala policii. Trvalo skoro týden, než se dozvěděla, že je vdova. Tramvaj, která tunelem projela, Milana strhla a roztrhala tak, že při identifikaci byl problém zjistit, o koho jde.

„Přijeli pro mě její rodiče,“ vzpomíná Květa Pokorná, „protože Mirka v těch dnech vůbec nejedla. Tím, že předtím nebyli jediný den bez sebe, tím to bylo horší, protože Mirka tušila, že se muselo stát něco hroznýho. Policajti furt nic neřekli, nic nevěděli.“

Aby těch předtuch nebylo dost, když šla Milanova sestra v pondělí ráno do práce, náhle se rozplakala. „Věděla jsem, že se bráchovi něco stalo.“ A můžeme také ocitovat verš z Kochovy básně z února 1970: „poslední tramvaj / odjíždí vždycky bez nás.“

Na pohřbu zahráli Milanovi jeho přátelé ze skupin Plastic people a DG 307 píseň Očišťování na text Pavla Zajíčka. „Každý ráno bychom se měli očišťovat / každou noc bychom se měli milovat / každou vteřinu bychom měli být připravený na konec,“ zpívá se v ní. „Původní text, psanej na stroji a s poznámkami, jsem pak hodil do toho vykopanýho hrobu,“ vzpomíná Pavel Zajíček.

Mirka se po Milanově pohřbu stáhla do sebe. „Všichni jí říkali `černá vdova`, protože celou dobu chodila v černém. Vůbec nejezdila tramvají. Strašně doufala, že by mohla být těhotná, ale nebyla,“ říká Květa Pokorná. Mirka nechodila ani ke své sestře: „Já jsem v té době bydlela na Žižkově a tam jezdily pod oknem tramvaje,“ vysvětluje. „To je samozřejmě strašně slyšet. A ona říkala, že tam nemůže být, že ty tramvaje prostě nemůže slyšet.“

Místo všeho začala Mirka přepisovat manželovy básně. Až je přepíše, oznámila přátelům, půjde za Milanem. Nenechala si to vůbec rozmluvit.

Lásko, nashledanou

„Byla jsem přesvědčena,“ říká Mirčina sestra Irena, „že když to takhle někdo říká, že to neudělá. Při Milanově pohřbu ale chtěla, aby ho dali hloub, aby tam mohli dát i její rakev.“ Podobně mluví i Milan Kozelka: „Nikdy jsem nikoho tak osudově srozuměnýho s tím, co se stalo, a s tím rozhodnutím nezažil.“

Rozmlouvání nepomáhalo a nepřepsaných básní ubývalo. „Když přepisovala ty básně,“ vzpomíná Pavel Zajíček „měla doma rozsvíceno a nad tím oknem na fasádě se začala tvořit taková skvrna jako sgrafito, která stále rostla. Dívali jsme se na to vždycky od hospody U Slunců.“

Ve středu 18. června, po tom, kdy celou Milanovu literární pozůstalost načisto přepsala a nechala svázat, přesně sedm měsíců od jeho smrti a na jeho svátek, si pustila plyn. S Milanem je pohřbena ve společném hrobě.

V září 1974, dva měsíce před smrtí, napsal Milan Koch verše, jež by mohly být jeho epitafem: „Modlím se ať se ve mně narodí bomba, která osvítí lidstvo / Podej mi ruku Zbyňku Fišere! / Čím více miluji, tím více jsem osamělý / když tak chodím Prahou / Ó / já říkám: lásko nashledanou...“

..................................................................

MIRČINY MOCHOMŮRKY

V roce 1975 napsal Egon Bondy báseň Mochomůrky bílé a zařadil ji do své sbírky Mirka. Myšlena byla Mirka Kochová, žena básníka Milana Kocha. Jeden z veršů zní: „Neprocitnu tady, leč na jiném světě,“ a Mirčina smrt si tak v básni samotné našla výraz – mochomůrka bílá je totiž smrtelně jedovatá. Aby těch souvislostí nebylo málo, ještě než se vdala, žila Mirka dlouhou dobu s Hlavsou, který pro Plastiky báseň v roce 1977 zhudebnil. A jistě dobře věděl, komu je sbírka věnovaná. Na co asi myslel, když zhudebňoval verš „člověk ze zoufalství snadno pomate se“? Neskládal zde také poctu dívce, s níž žil a které si velice vážil? Do hudby plastiků se dostal i Milan Koch – ti na své první album zařadili píseň Magické noci, opět s Bondyho textem, kde se zpívá „Magické noci počal čas / Kocha z toho snad veme ďas“, kromě toho je celé album Kochovi i věnováno.

Teď se omlouvám za jednu osobní vložku: právě v malostranském bytě Kochových jsem se v dubnu 1974 s Mejlou seznámil, a z toho všeho mě dost mrazí. Vybavuje se mi jak urostlý Milan, tak drobná Mirka i mlčenlivý Mejla. Všichni tři jsou již po smrti.

Autor: Josef Rauvolf pro Instinkt č. 51-52/VII z 18. prosince 2008 (Vánoční dvojčíslo)